Menu

23/5/2019

Připadalo nám důležité přiznat se k vlastní ideologii

ROZHOVOR 

HaDivadlo v devátý den uvedlo Gorkého Maloměšťáky v režii Ivana Buraje. Dramatem, zatíženým propagandou minulého režimu, upozornil brněnský soubor na téma blížící se ekologické katastrofy. Představení proběhlo v netypickém prostředí Moravského divadla a otevřelo tak nevídané roviny inscenace, o kterých hovoří Ivan Buraj a herec Jan Lepšík.


Ivane, mohl bys zařadit inscenaci Maloměšťáci do kontextu letošní sezóny HaDivadla s mottem „Práce“?

Ivan Buraj: S rámujícím tématem sezóny je to vždy záludné, protože každý jednotlivý tvůrce se od něj organicky odchýlí. Například Gorkého Maloměšťáci jsou jednoznačně spjatí se socialistickým realismem a minulým režimem, který byl založený na pracujícím lidu. Tohle můžeme brát jako první a nejpovrchnější vrstvu kontextu. Já však považuji za důležitější a hlubší rovinu tu, která vypovídá o tom, že drama nazírá krizi světa nebo pocit konce jedné éry. Práce pak spočívá v naší péči o svět tak, aby byl co nejlepší, anebo alespoň lepší než ten, který přinesla Gorkého generace.
 

Druhou premiérou sezóny byl Woyczek (r. M. Bambušek), ve kterém, Honzo, také hraješ. Jaká je z tvého pohledu tato inscenace v porovnání s Maloměšťáky?

Jan Lepšík: Jde o dva úplně jiné režiséry s naprosto odlišným přístupem k divadlu a režii. Ale oběma tvůrcům je podobná chuť, s jakou se dokážou zakousnout do práce. Poctivost je pro práci nejdůležitější věc. Oni oba ji mají, což dodává inscenacím vyšší smysl, posvěcuje je přidanou hodnotou, která zdůvodňuje, proč to vůbec dělají. Myšlenková investice je u divadla to nejdůležitější.
 

V Maloměšťácích se střetávají dva aspekty – zaprvé formální gesto vyjmutí scénografie z kukátkové scény a její přenesení na scénu studiovou, zadruhé spojení tohoto specifického kulisového prostoru s Gorkého revolucionářským dramatem. V čem dochází k propojení?

I.B.: Měl jsem potřebu tuhle personu non gratu přečíst z pohledu zájmu o ruskou literaturu a vyjmout ji z dějinného kontextu. Na Gorkém mě ve vztahu k Čechovovi, který má v jistém smyslu svoje postavy rád, zajímal jeho mnohem cyničtější a krutější pohled na hrdiny svých her. Z Maloměšťáků jsem cítil vzdálení postav od autora. Všechny motivy se zcizují privátnímu světu. Dost pravděpodobně to dělal, aby zvýraznil téma třídního boje. My jsme to chtěli posunout ještě dál, proto v druhé části všechny načrtnutá témata z expozice mizí. Vzdalujeme se tak i třídnímu boji, antropocentrický svět mizí, vidím v textu předtuchu konce světa, proto mě text jako materiál zajímal.
Co se týče citace scénografie asociující Mahenovo nebo Moravské divadlo, cítím, že v mojí tvorbě začíná být čím dál důležitější forma. Sama forma se stává obsahem. Psychologický realismus se většinou odehrává v interiérech, kde příroda nemá místo. Nic kromě mezilidských vztahů. Vidím v tom ignoranci lidí vůči přírodě.
 

Jaký je posun od Strýčka Váni k Maloměšťákům?

J. L.: Čechov vnímá svoje postavy láskyplně. Láska má v jeho dramatech jasné jiskření. Gorkij projevuje ke svým postavám naopak velmi komplikovanou lásku – jasným znakem je u Gorkého touha lásku vykládat, kdežto Čechovovi stačí osudy postav a vyprávět jejich problematiku, u čehož vždy skončí. Čechov je lidštější a lépe se hraje než Gorkij, neboť ten vždy slouží nějaké myšlence. Herec se pak musí něčemu podřizovat a ukazovat jenom něco.

Téma ekologie ustanovují až závěrečné titulky, jak s ním formálně pracuješ?

I.B.: Gorkij je víc hegeliánský než Čechov, který je lidský. Proto nám v naší snaze ho odideologizovat připadalo správné se k vlastní ideologii na konci přiznat. Motiv mizení lidí ve zvuku a mlze by se totiž mohl stát pouhým logem na ručníku. Jsem vyděšený ze současného stavu planety a chci ho z pohledu svojí entity amplifikovat skrze divadlo, i přestože to může být vnímáno jako umělecký ústupek. Je to víc, než kdybych napsal nějaký status na facebook nebo si o tom povídal s lidmi v hospodě. Je to velmi důležitá propaganda.
 

Dnešní představení se odehrálo v diametrálně odlišném prostoru než obvykle, a sice právě v portálovém divadle, z něhož je scénografie vylomena. Čím byla dnešní zkušenost obohacující a jiná? Nejenom vzhledem k architektuře ale také divákům.

J. L.: Můj čistě herecký zážitek z tohoto prostoru se odvíjí od faktu, že HaDivadlo je intimní. Tady divadlo pracuje s okázalostí a nutností věci ukazovat. HaDivadlo je laboratoř, zatímco tady jde o prezentaci. Herec si však může užít přechod od intimních věcí k veřejné nabídce. Hraní by se spíš dalo definovat jako „pojďte se podívat, co mám vevnitř“, zviditelněná psychologie.
I. B.: Pro mě zde byla zásadní změna oproti HaDivadlu v tom, že u nás sedí publikum na elevaci nad scénografií a tady velká část pod jevištěm. Kvůli tomu se některé jemné nuance vytrácely, ale nakonec mě překvapila divácká pozornost. Lidé disciplinovaným tichem přinesli něco podobného HaDivadlu. Z prezentace se stalo sdílení a potlačilo prostorové problémy.
 
Ivan Buraj
Byl členem amatérského Divadla Ludus. Vystudoval Gymnázium Pankúchova v Bratislavě. V roce 2012 dokončil studium režie na JAMU. Za režii Strýčka Váni v HaDivadle získal nominaci na Cenu Divadelních novin 2016. Od roku 2015 je uměleckým šéfem HaDivadla.
 
Jan Lepšík
Vystudoval SPŠ strojní, kde vedl amatérský divadelní soubor. V roce 1995 dokončil studium herectví na KALD DAMU. Mezi lety 1995–2005 byl v angažmá v Činoherním studiu Ústí nad Labem. Od roku 2007 se zabývá i lektorskou činností v oblasti komunikačních dovedností. V HaDivadle působí od roku 2011.
 
Rozhovor pro deváté vydání festivalového zpravodaje připravil Jan Doležel