Menu

24/5/2019

Zajímá mě Hamlet, ne Ofélie

ROZHOVOR

Petra Bučková našla v Persónach niečo výnimočné – pravú hereckú lásku. Je ňou divadelný manžel Jakub Žáček, s ktorým sa v „bergmanovskej“ koláži vozí na sinusoidách jednéh pokročilého vzťahu. Je však niečo, čo v divadle ešte stále hľadá?


Vaša spoločná scéna s Kubom Žáčkom je tak trochu srdcom inscenácie Persony. Niet divu. V diskusii si spomínala, že si v Kubovi našla výnimočného hereckého partnera. Ako sa to pozná?

Vůbec jsem to nečekala, ale to, co s Kubou mezi sebou máme, není běžné. Nezbývá mi nic jiného než to adorovat. Myslím, že jsem to v minulosti už zažila, ale teď je to ještě intenzivnější. Naše scény nejsou „nalajnovaný“. Zůstává to mezi námi otevřené a pokaždé cítím, že pnutí stále vzniká. Je to chemie. Myslím tím hlavně hereckou práci. V civilu se moc nevídáme.
 

Panuje podobná dynamika aj medzi tebou a režisérom Janom Mikuláškom? Spolupracujete spolu relatívne často…

Je pravda, že jsme s Honzou udělali už hodně představení, ale vídáme se přibližně jednou za rok. Myslím, že si vzájemně vyhovujeme. Očekává ode mě, že mu nabídnu vlastní nápady. Po premiéře Person mi například řekl, že potřebuje herce, kteří se umí ztrapnit. Je v tom lidskost. To je mi dost blízké. Souvisí to i s tím, že jsem dvanáct let nebyla jenom herečkou ale i klaunkou. Naučila jsem se nebrat se vážně, nebo brát se vážně natolik, až je to směšné. Mám ráda, když ženská na jevišti nevypadá jen výstavně. Nebo když vypadá výstavně, ale nakonec z ní na povrch vylezou nechutnosti. Líbí se mi, když po čistých kostýmech začnou stékat sliny a krev.
 

To máte potom s Bergmanom spoločné.

U něho je to ještě výraznější. V Šepotech a výkřicích spolu manželé nejdříve usednou ke stolu a pak se ona začne řezat žiletkou, zatímco její tvář zůstává bez hnutí.
 

Keď už spomínaš zábery tvárí: Ako sa vám darilo prenášať Bergmanov filmový štýl extrémnych close-upov do divadelnej podoby?

Každá dvojice zkoušela s Honzou samostatně a v každém případě z toho „vylezlo“ něco naprosto odlišného. My reprezentujeme „italský Švédsko“, což mi funguje velmi přirozeně.
 
 
Hovorila si, že si v Kubovi našla skvelého hereckého partnera. Je ešte niečo v divadle, na čo ešte stále čakáš?

Teprve nedávno jsem si uvědomila, že nejde o to „co“ ale „kdo“. Vlastně je úplně jedno, jaká to bude role. Závisí na režisérovi nebo kolegovi a na tom, kam mě pak pustí nebo rozehrají. Teď je mi ale čtyřicet a dovedu si představit, že bych utáhla i monodrama. Láká mě možnost stát si za celým tvarem a přebírat za něj zodpovědnost. Ještě předtím ale třeba přijde duo.
 

S Kubom?

Jo. Z toho, co jsme udělali v Personách, se nedá snižovat. Neznamená to ale, že je to jenom příjemné. Do civilu si to netahám.
 

Takže žiadna Persona.

Ne, žádné „herectví“. Taky nemám ráda to české slovo „hérečka“. V poslední době preferuji spíš termín hráčka.
 

Bergman mal toto presne naopak. S väčšinou svojich herečiek i žil. Ako vlastne vnímaš vzťah Bergmana k ženám?

Klasika. To je jeden z tvůrců, který hraničí s šílenstvím a v civilu bych ho asi nesnášela. S Tarantinem bych taky ku příkladu sice chtěla točit, ale ne pařit. Občas si říkám, že bych některé kolegy v civilu raději ani nechtěla potkat, abych si jich nemusela přestat vážit. Líbí se mi oddělovat práci a soukromí. Jsem pak ráda sama nebo s lidmi z úplně jiného oboru.
 

Potrebovali ste sa i v rámci skúšania voči Bergmanovi vymedziť? 
 
Od začátku! Říkali jsme si: „Pojďme si hledat vlastního Bergmana.“ V našich scénách s Kubou jsme se pak v něm pokoušeli najít každodennost života. U Honzi Mikuláška je to v zásadě vždy o vztazích a mám pocit, že chce čím dál tím víc vidět na jevišti živé lidi.

Kedysi si na Flore hosťovala ako Raňevská s Mikuláškovým Višňovým sadem. To bola tiež celkom temná rola.
 
Ano, Raněvská byla žena na pokraji sebevraždy… Nebylo to jednoduché. Po Personách se dokážu zregenerovat poměrně jednoduše. Po „Višňáku“ to tak nebylo. Všeobecně nerada hraji slabé ženské, což byl však přesně případ Raněvské. Vůbec od začátku své kariéry hraju oběti, „jednodušší“ holky a ženy, které závisí na mužích. To mě nebaví. Stalo se mi to ku příkladu s rolí Lady Macbeth. Bavil mě Shakespeare a jeho jazyk, ale mnohem víc mě zajímalo, co řeší Macbeth než jeho žena. Nebo mě vždy mnohem více zajímalo, co řeší Hamlet nebo Claudius než to, čím se zabývají Ofélie nebo Gertruda. Jde tam o mocenské boje, „power“. Mým dlouhodobým snem bylo zahrát si šílenství Jokera. A vůbec – nehrát to, co si společnost myslí, že ženy řeší. V Personách je to jinak. Tady jde o duo a můžu jsi tu povolit opasek. Dovolili mi to. A to je dobře.
 
 
Petra Bučková pochádza z Brna, kde absolvovala JAMU a po angažmáne v miestnych divadlách Polárka, HaDivadlo, Husa na Provázku, Reduta – NDB a Divadlo U stolu sa v roku 2018 usadila v Divadle Na zábradlí. S režisérom Janom Mikuláškom spolupracuje pravidelne a objavila sa napríklad v jeho inscenáciách Elementární částice, Zlatá šedesátá aneb Deníky Pavla J., Buržoazie alebo Višňový sad.
 
Rozhovor pro desáté vydání festivalového zpravodaje připravila Dominika Široká.