Menu
Logo

14/5/2018

Směješ-li se, jsi rasista

ROZHOVOR

Režisér inscenace Nenávist Linus König si nebere žádné servítky. O rasismu, nacistech, AFD i finančních příspěvcích mluví stejně věcně a chladně jako o svém pragmatismu a levicovém smýšlení. Zkrátka člověk „svojský“, ale ryzí.

Co tě vedlo k adaptování filmu Nenávist režiséra Mathieu Kassovitze?

Linus König: Pro film jsem se rozhodl již před tím, než jsem věděl, o čem to přesně budeme dělat. Prostě boží film. Pak jsem zjistil, že nemám k dispozici správné herce. Na německé divadelní scéně není moc Turků, Arabů ani černochů. Později jsem si uvědomil, že dělat přesnou adaptaci filmu, jak jsem to vždy chtěl, by bylo strašně nudné. Řekli jsme si, že zkombinujeme obě témata, rasismus i filmový příběh. S tím jsme navíc spojili můj kontroverzní přístup nevědomého rasismu á la „potřebuji černocha, obsadím černocha“. To nejdůležitější ale je, že je to inscenace pro herce. Neděláme problémovou věc o tom, jak je svět strašný, ale hlavně chceme, aby nás to bavilo.

Přesto to však ve společensko-politickém kontextu Frankfurtu rezonuje i jako téma, ne?

L. K.: Určitě. Chodí na nás hodně lidí, kteří znají filmovou předlohu a líbí se jim, ale taky i hodně diváků, kteří film vůbec neznají. Má to takový úspěch i proto, že nabízíme divadelně netypické situace. Herci mluví přes sebe, drmolí, nemluví tak, jak se obyčejně v divadle mluví. Dokonce ani Němci jim často nerozumí. Je to něco, co lidé znají, ale ne z kontextu umění. Jsou to běžné každodenní situace. Takový princip přináší úplně jinou energii

Jakou roli u tebe hraje humor v zobrazování vážných témat?

L. K.: Celkem zásadní. Ale vůbec ne účelově. Děje se to však s veškerou vážností i u jiných témat. Dělal jsem inscenaci, kde jsem tematizoval absurdity praktik NSU (zkratka pro německý neonacistický underground, pozn. red.), což bylo sice velmi vtipné, ale zároveň i velmi zlé. Myslím si, že humor je katalyzátor, „mazadlo“, které dokáže téma přiblížit. Lidé se smějí, a tím se téma stane citelné. Například v Nenávisti v úplně poslední castingové scéně, kde Jochen napodobuje tu směšnou postavu. Ve skutečnosti je to opravdu jeho póza, která se velmi proslavila. Je to tedy trochu interní vtip pro frankfurtské publikum, ale lidé se tomu vždy smějí. No a jejich smích chci využít k tomu, abych mohl říct: moment, jestli se teď smějete, tak jste vlastně rasisti.

Pracuješ takto běžně?

L. K.: No myslím že ano. V určitý moment přestanou být vážné věci zábavné. Ale i humor má různé podoby. Občas inklinuji k tomu smát se představením, kde vlastně nic k smíchu není. Líbí se mi absurdita. Neobvyklá, na Nenávisti, je práce s herci. Většinou mám už dopředu celkem jasnou představu o tom, co chci režírovat, ale tady jsme pracovali společně a až z toho začalo něco vznikat. Nenávist je kolektivní dílo a myslím, že i tím, jak to kluky baví, je to vidět.

Máš nějaké osobní téma?

L. K.: Zajímá mě diskrepance mezi ideologií a pragmatismem. Jsme úspěšní, máme velké publikum, dostáváme opravdu hodně peněz, jezdíme na festivaly. Tato situace vede k tomu, že se člověk snaží být u každé další práce stejně dobrý jako při té předchozí, což ho však svádí k pragmatismu. Od toho je těžké se oprostit, ale je důležité tematizovat jen to podstatné a zaměřit se na obsah. Stejně je to s frankfurtskou politikou, protože je sice proklamována svoboda, ale když pak určité věci uděláte, je to najednou holt problematické.

Mohl bys přiblížit současné frankfurtské divadelní prostředí?

L. K.: To je velmi specifické. Je tu hodně divadla, konzervativního, s dlouhou místní tradicí. Přijde mi vtipné, že divadlo se považuje za něco progresivního, ale když tam chodí konzervativní lidé… Jestli chci být opozice, musím dělat něco jiného. Nechci ubezpečovat, že je všechno fajn a Merklová je hloupá. Snažím se lidi dostat. Když jsem před deseti lety dělal inscenace o nacistech, kde bylo také hodně hořkého humoru, po jednom představení mi někdo řekl, že to dostane smysl, až to budu hrát na východě, před nacisty. Sám sebe takto utvrzovat o tom, že nacisti jsou hloupí, k ničemu nevede.

Jakou pozici zastává ve Frankfurtu divadlo Landungsbrücken?

L. K.: Samozřejmě jsme levicoví. Už dva roky pořádáme i hodně politických akcí. Tvoří u nás lidé, kteří nemají svůj prostor, což z nás činí spíše platformu. V prvé řadě nechceme nic, jen to, aby lidé dělali umění, dobré umění. Poskytování prostoru ostatním vnímám jako součást umělecké práce. Navíc věnujeme prostor i angažovanému publiku. Pokud má někdo potřebu po představení diskutovat, dostane svůj prostor.

 

Linus König (*1975)

Spoluzakladatel a umělecký šéf divadla Landungsbrücken Frankfurt. Studoval politologii na univerzitě v anglickém Yorku a divadelní management. Nejprve se živil jako divadelní technik, posléze jako herec, což ho přivedlo k režii a založení prvního vlastního uskupení. Debutoval melancholickou groteskou Indies (2007). Ve své tvorbě se často zabývá existenciálními tématy a aktuálním společensko-politickým diskurzem. Jeho inscenace Nenávist (Hass, 2016) byla oceněna prestižní cenou festivalu Hessische Theatertage.