Menu
Logo

14/5/2018

Pracuju dost intuitivně

ROZHOVOR

Divadlo na cucky po představení Enola i následné diskusi dál zůstávalo v oparu doznívajícího zážitku. Jakmile opadl největší rej, Eliška Brtnická povyprávěla Barboře Chovancové nejen o Hirošimě a Japonsku, ale vůbec o vztahu k tématu, hudební složce inscenace či o neustálé potřebě přizpůsobování se prostorovým dispozicím.

Jak byste definovala téma Enoly?

V prvé řadě jsem nechtěla, aby to bylo jen o Hirošimě, ale aby se v tom tvaru dalo najít víc. Divák si stejně podle svých zkušeností dosazuje do představení vlastní témata. To jsem vzala jako východisko. V dramaturgii mi šlo o vývoj odněkud někam, v tomto případě „odspoda nahoru“ – od cvičení k tematizování. Šlo mi o téma tragédie, která je více nebo méně osobní – svržení atomové bomby. Ale i když má člověk svou malou osobní tragédii, je pro něj stejně obrovská, jako když někdo svrhne atomovou bombu. Pro mě je téma teda především v symbolice.

Jak vypadala geneze celé inscenace?

Začínala jsem od formy. Původně jsem vlastně ani neplánovala, že by to mělo nějaké hlavní téma, spíš jsem si hrála s pohybem na hrazdě. Navíc se mi to spojilo s workshopem butó, mým koníčkem v podobě japonštiny a s přednáškami o Japonsku. Snažila jsem se, aby nešlo jen o řazení triků za sebe. Nejdřív vznikaly pohybové sekvence a já hledala téma především v odlepení od země, tzn. bytí nohama na zemi nebo hlavou v oblacích. Kdybych si totiž vzala nejdřív téma a pak se rozhodla ho zpracovat na hrazdě, vůbec by to k sobě nemuselo pasovat. Snažila jsem se tedy začít od pohybu, od formy.

Zabýváte se japonštinou a japonskou kulturou – jak jste se k tak netradičnímu koníčku dostala?

Myslím, že to celé začalo na workshopu tance butó. Až později jsem začala chodit na japonštinu, asi jen z potřeby najít si koníček, u kterého se nebudu hýbat, abych neměla v životě jen práci. Mám moc ráda jazyky a přišlo mi zajímavé vyzkoušet si něco takto exotického. Když se navíc učíte japonsky, musíte taky pochopit, jak Japonci přemýšlejí, protože jejich uvažování je hodně specifické kvůli kultuře, náboženství a podobně.

1526300433-003

Snažili jste se se Standou Abrahámem dostat japonské vlivy i do hudby? Jak jste si vůbec na začátku definovali její úlohu?

Oba jsme se báli toho, abychom si „nehráli na Japonsko“. Když jsem Standovi zadávala svou představu, chtěla jsem to hodně zvukové. Představovala jsem si třeba, že tam někde zní šepot nebo mačkání papíru, ale nevím proč a ani mě to nezajímá. Pracuju dost intuitivně. V jedné skladbě sice jsou jemné japonské prvky, ale chtěli jsme se vyvarovat všeho, o čem by si divák řekl: „jo, to je takové typicky japonské.“ Ačkoli když člověk pronikne hlouběji do estetických konceptů, tak to v tom skryté je.

Dnešní představení se odehrálo ve výrazně menším prostoru než běžně. Bylo i nějak jinak uzpůsobené do jakési „festivalové verze“?

Ne, nemám žádnou festivalovou verzi. Vždycky se představení snažím udržet co nejvíc stejné, akorát prostor je pokaždé jiný. S Enolou hodně jezdíme a těm konkrétním dispozicím se to vždy musí uzpůsobit. Jsou to ale změny čistě prostorové. Je pak akorát náročné se v tom pohybově orientovat – zvláště tady. Jinak je Enola vždy víceméně stejná.

1526300444-022

Eliška Brtnická (1983)

Performerka, choreografka, dramaturgyně a režisérka, absolventka Nonverbálního divadla na HAMU. Je také zakladatelkou souboru Cirkus Mlejn a dramaturgyní mezinárodního festivalu Fun Fatale. Její sólová inscenace Enola byla zahrnuta do Top 50 Czech Performance Collection.