Menu

20/5/2019

Kladli jsme si otázku, zda se dá živit divadlem a zároveň mít čistý štít

ROZHOVOR 

Petr Erbes a Boris Jedinák jsou studenty dramaturgie na Katedře alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU. Jako režijně-dramaturgické duo působí nejen v Divadle Disk, ale spolu s dalšími spolužáky tvoří skupinu 8lidí. V té pracují scénografové, dramaturgové a režiséři. Kolektivně a demokraticky tvoří, a to především v rámci témat, která vychází z nich, zároveň se sami stávají herci. 


Inscenace Press Paradox se například zabývá komplikovaným osudem ruského novináře Arkadije Babčenka. Disková inscenace Prodaná nevěsta na prknech Prozatímního, Stavovského a Národního divadla v letech 1868 až 2018 zase posouvá tradiční národní text směrem k aktuálnímu politickému divadlu. 

Vzniku inscenace Prodaná nevěsta předcházel komplexní výzkum a rešerše. Jak tvůrčí proces konkrétně probíhal?

Petr: Na začátku, než jsme se vůbec dostali k Prodané nevěstě, nás zaujala situace, při které čeští herci v roce 1920 obsadili Stavovské divadlo. Tento moment neodůvodněné agrese a bezpráví nás zaujal a skrz něj jsme došli k Prodané nevěstě, která se ve večer obsazení hrála.
Boris: Dál jsme dohledávali, při jakých dalších příležitostech se Prodaná nevěsta na prkna Národního divadla dostávala. Tím se nám podařilo vygenerovat několik událostí, které jsme do inscenace vložili: rok 1920, slib věrnosti říši, anticharta apod. Prodaná nevěsta byla v těchto chvílích symbolem českého národa. Ukazovala se významným návštěvám, anebo se do ní národ schovával, když se cítil v ohrožení.
Petr: No a k rešerši samotné, kromě archivů a knih nám hodně pomohla doc. Jitka Ludvová z Divadelního ústavu, která o obsazení Stavovského divadla napsala knížku.
 

Jedním z témat inscenace je pro mě otázka zpochybňování národní hrdosti. Co vás konkrétně vedlo k otevření této diskuze v rámci Divadla Disk?

Boris: My jsme spíše hledali, co znamená zaprodávání herců dnes. Vždycky k němu docházelo v různých dějinných epochách, ať už hovoříme o nacistické okupaci nebo totalitním Československu. S herci jsme řešili, jaký je důvod k zaprodání se v roce 2018 (rok vzniku inscenace, pozn. red.). To v inscenaci prosakuje například v úvodu, ve scéně castingu na uzeniny. Kladli jsme si otázku, zda se dá živit divadlem a zároveň mít čistý štít.
Petr: Spíše nás velké téma národa a jeho hrdosti zajímalo na konkrétní situaci, ve které se jedinec ocitá. Šlo nám více o konkrétního člověka v určitý historický moment než o ideje. Otázka národa však jistým způsobem nad těmito momenty stojí, ale my jsme ji chtěli „rozžít“ konkrétní situací.
 
 
Uvažovali jste během procesu tvorby, že byste inscenaci skutečně koncipovali jako operu?

Boris: Tím, že jde o studenty herectví, tak jsme si nikdy nedokázali představit, že by Prodanou nevěstu celou odezpívali. I když jsou šikovní a úvodní zpěv Proč bychom se netěšili je v inscenaci velmi důležitý. Zároveň nás bavilo vytvořit takový divadelní jazyk, který vystihuje univerzální Prodanou nevěstu. I to nás vedlo k použití nahrávky, protože herci už ani nejsou bytosti, které by skutečně v Prodance jednaly, a vlastně mizí v kostýmech, v líčení, hudbě, které zastírají i příběh samotný.
Petr: Nás na Prodance dost zajímalo rozkrývat, co je v textu za kostýmy schované – postavy jsou vlastně zlé, smějí se postiženému klukovi, celé je to založené na podvodu. Nemluvě o tom, že text napsal Sabina, který byl konfidentem tajné policie.
 

Vy dva spolu pracujete už poněkolikáté, také jste členy nezávislé skupiny 8lidí. Jak fungujete vedle sebe jako tvůrci a plánujete tak pracovat i nadále?

Boris: Situace se vznikem Prodané nevěsty byla vtipná v tom, že jsme nabídku dostali ve chvíli, kdy jsme spolu s Petrem seděli na přijímačkách na dramaturgii. Možná i díky tomu jsme se rozhodli si role režisér-dramaturg striktně nerozdělovat a koncept jsme vymýšleli integrálně v rámci týmu, a to i scénograficky a kostýmově (Jan Tomšů a Alžběta Vitvarová). Od začátku jsme nad vším seděli společně a kolektivně to uplácávali dohromady.
Petr: V rámci této tvůrčí skupiny připravujeme na příští sezónu inscenaci do Divadla Na zábradlí a dále chystáme karetní hru pro Jičínskou lodžii.
 

V inscenaci je moment, během kterého nutíte diváky a herce držet minutu ticha za zesnulého říšského protektora Reinharda Heydricha. Setkáváte se v tomhle okamžiku s bouřlivějšími reakcemi ze strany diváků?

Petr: Mám pocit, že diváky nenutíme, spíše vytváříme situaci, do které diváky vsazujeme, v tom je pro mě rozdíl. Párkrát se nám stalo, že někdo vykřikoval, ale nejčastěji lidé začnou třeba nahlas kašlat, protože nikomu se nechce vyloženě formulovat postoj.
Boris: Vždycky je tenhle moment nějak nepříjemný. Jde o napětí, pohledy a energii, které lidé začnou vydávat. Nejzvláštnější pocit jsme mívali na mimo festivalových zájezdech v menších městech, kam přišel úplně jiný typ diváků.
 

Setkali jste se vy osobně během studia se situací, ve které jste stáli v pozici postav vaší Prodané nevěsty – kdy jste se museli rozhodovat mezi vlastními morálními hodnotami a tím, co se od vás očekává?
Boris: U mě to například nebylo v kontextu divadla. Ještě před DAMU jsem měl brigádu na jednom festivale ve stánku časopisu Instinkt. V té době jsem to neřešil, ale zpětně, když jsem zjistil, kdo časopis vlastní a vůbec o jakou brigádu šlo, jaký byl její účel, že šlo o to sehnat předplatitele, a co v tom časopise vlastně vychází. Myslím, že výpověď není omezená jen na svět divadla. Je to otázka, kterou řeší každý, jen si ji třeba každý neuvědomuje.
Petr: Nenapadá mě asi žádný konkrétní příklad, ale připadá mi, že takovou otázku řeším vlastně denně.
 
Rozhovor pro páté vydání festivalového zpravodaje připravila Ema Šlechtová.