Menu
Logo

18/5/2018

Na vztahy pohlížíme
jako na věci

ROZHOVOR

Mnohovrstevnatost, otázka oběti a mezilidských vztahů – to jsou důležité motivy Ibsenova dramatu Eyolf. Umělecký šéf brněnského HaDivadla Ivan Buraj tato témata zkoumá svým originálním pohledem. Rozhovor s ním vedla Tereza Tylová.

Proč jste si vybrali k inscenování Ibsena a proč právě Eyolfka?

Ještě předtím, než jsme zvolili tento text, jsem dlouho odkládal četbu Ibsena. Pak jsem si dal takové velké čtení, kdy jsem téměř všechno kontinuálně přečetl. Jako nejzajímavější mi přišlo jeho nejpozdnější období. Ranější texty jsou spíš díla zlatého dítěte, zatímco poslední trilogii píše po smrti manželky. Je hrozně cítit, že tyto hry jsou jakousi silnou revizí jeho ega a vůbec evropského kultu muže intelektuála. Vnímám u nich nejupřímnější tvůrčí snahu nezaobírat se  centrem dění, ale více jeho okrajem.

 

Jaká jsou konkrétní témata, která jste v inscenaci zpracovávali?

V určité perspektivě můžeme tuto inscenaci číst jako drama reflektující rodinné nebo nějaké intimní problémy. Mě osobně spíš zajímá uvažování nad novými možnostmi společensky kritického či až politicky kritického divadla. Nemyslím tím ale politicky explicitní divadlo, které by zobrazovalo tu nejvíce zřejmou politiku. Zajímá mě jakési politično každodennosti. Z toho důvodu jsme s dramaturgem Matějem Nytrou vybrali Eyolfa. Přišlo nám, že současně nejvíce hegemonní kultura je kultura kapitalismu, která velmi zdůrazňuje individualitu člověka a jeho nároky a práva. Hru můžeme pokládat za rodinné drama, ale na druhé straně ji lze číst i jako podobenství, které vyvolává současná politická realita. Dále nám přišlo zajímavé zkoumat společnost, která je postavena na individualitě, ale která na druhou stranu do značné míry zbavuje člověka jeho identity. Jakýmsi posledním ostrůvkem, skrz který může člověk definovat svoje já, je pozice oběti. Zajímalo nás to zkoumat i z pozice kontextu právě aktuálního tématu uprchlíků a vůbec nálady v české společnosti. Definice oběti může být něco velmi nebezpečného.

 

Tedy i práce s postavami v této inscenaci je z pozice oběti?

Myslím si, že tou největší obětí je tady postava Allmerse. Ženská postava Rity naopak nachází jakési východisko, a to v přesunutí pozornosti ze sebe na ty druhé – lidi, co žijí dole. Těžko říct, kdo jsou ti „lidi dole“. Spíš než nějaká plakátová sociální agitka to mají být obecně ti druzí nebo ti trpící. Na utrpení, kterým procházíme, nemáme výhradní právo. Na světě trpí i druzí a možná je lepší se zaobírat utrpením druhých než utrpením sebe samotného.

 

Co ještě vás při vytváření inscenace inspirovalo?

Obecně se inspiruji filmem. Přijde mi zajímavé, že divadlo umožňuje zkoumat najednou prézentní i mediální tělo. Paradoxně právě používání live kamery vytváří určitou vzdálenost či odcizení. Na druhou stranu, když pak do toho divadelního prostoru vyhřeznete živé tělo herce a před divákem sedí živý člověk, očekává ty pravdy, ale místo nich přijde jenom klamná sebeláska a touha vidět se krásně trpící.

 

Eyolf je tematicky o odpovědnosti a zbavování se jí. Co pro vás znamená odpovědnost?

Pro mě odpovědnost znamená něco velmi jednoduchého. Je důležité nemít „focus” jenom sám na sebe. Je velmi důležité žít ve světě, nejenom v sobě a chápat, že o prostředí, jako je příroda nebo společnost, musíme pečovat a že to nikdy nedopadne dobře, když naším hlavním zájmem bude pouze náš osobní úspěch. Protože oběti, které necháváme pak bokem cesty, jednou povstanou a všechno nám to spočítají.

 

Já jsem v inscenaci viděla také téma vlastnictví druhého člověka.

Ano, přesně tak. Myslím si, že tohle je velmi nebezpečný rys. Na vztahy pohlížíme jako na věci. Kapitalismus se stává perspektivou všeho a my vnímáme všechno, co nás obklopuje jako jakýsi produkt, a tak i toho druhého vnímáme jako věc, která má stoupající nebo klesající rating. Nahlížíme na všechno skrz pocit slasti, a jakmile nám to přináší problémy nebo nás to zavazuje k povinnostem, tak se toho snažíme co nejdříve zbavit a ztrácíme kontakt se světem. Nežijeme autenticky s tím druhým, ale používáme ho jenom jako projekční plátno vlastních představ a tužeb.

 

Ivan Buraj (1988)

Mladý a talentovaný umělecký šéf brněnského HaDivadla. Již při studiu na JAMU absolvoval spolupráci s Robertem Wilsonem. Za své působnosti v HaDivadle uvedl zatím sedm titulů, přičemž za režii Strýčka Váni byl v roce 2016 nominován na Cenu Divadelních novin.