Menu

    St 22. 5. 16:00-19:00 | S-klub

    vstupenky

    Ingmar Bergman – Jan Mikulášek PERSONY Divadlo Na zábradlí Praha

    ŠEPOTY A VÝKŘIKY
    „Seversky hlubokomyslní“, osudem zkoušení nájemníci blíže neurčitého bytu v existenciálním propletenci znepokojivých, chmurných, ale i tragikomických příběhů. Reflexe klíčových snímků i svébytné poetiky legendy světového filmu – v divadelně zhuštěných dramatech režiséra Jana Mikuláška.
    Vzhledem ke složitým autorsko-právním otázkám ohledně uvedení inscenace, o nichž Divadlo Na zábradlí jedná, je připraveno případné zařazení jiného titulu DNz. 

    režie a výběr hudby Jan Mikulášek
    překlad Zbyněk Černík a Dagmar Hartlová
    dramaturgie Dora Viceníková
    scéna a kostýmy Marek Cpin

    premiéra 6. 12. 2018

    osoby a obsazení
    Charlotta, matka Von Merkense Dita Kaplanová
    Elisabeth Voglerová, Jenny Magdaléna Sidonová
    Alma, Von Merkensová Jana Plodková
    Marianne Petra Bučková
    Eva, Liv Barbora Bočková
    Smrt, Von Merkens Jiří Vyorálek
    Johan, Lindhorst Jakub Žáček
    Block, Johann Vojtěch Vondráček


    „Otcové zakladatelé (divadla) – Ivan Vyskočil a Jiří Suchý – se kdysi uvedli hravým hudebním leporelem Kdyby tisíc klarinetů, zatímco dnes režisér Jan Mikulášek tahá po jevišti vyhřezlá duševní střeva Bergmanových postav. Krutější obraz proměny světa by jeden nevymyslel,“ glosuje kritik Richard Erml odvážný výběr titulu k oslavě 60. výročí Divadla na Zábradlí. Obsáhlé filmové dílo Ingmara Bergmana režisér Jan Mikulášek kondenzuje do několika komorních dramat. V nich se nad rozhodující vztahovou partií scházejí klíčové postavy z legendárních snímků Sedmá pečeť, Scény z manželského života, Podzimní sonáta, Hodina vlků či Persona. Líbezný skandinávský interiér se stává svědkem znepokojivých, surových, ale i tragikomických příběhů a mění se v klaustrofobický očistec. Další z řady výrazných autorských výpovědí se opírá o brilantní herecké výkony na škále od minimalistických šepotů až po expresivní výkřiky a potvrzuje sehranost ansámblu i naplněnou ambici vykročit z vlastního stínu.

     

    „Pod úhledným povrchem téměř tříhodinové inscenace se na nás nepříjemně šklebí podvědomá traumata a úzkosti. Míra vzájemné krutosti blízkých lidí je ohromující. Mikulášek temné bergmanovské akordy láme do humorného vyznění, což je většinou úlevné. (…) divadlo je esteticky oslňující. Hodně za to může výtvarník Marek Cpin, mistr v použití materiálů, které i z hlediště vyvolávají přímo hmatové pocity. (…) Mikulášek je (herce) vede k sošné stylizaci a symbolizujícím gestům, při nichž Cpinovy kostýmy krásně spoluhrají – a režisér to dělá se smyslem pro výraz těla i situaci.“
    MARIE RESLOVÁ, AKTUALNĚ.CZ, 9. 12. 2018

    „Současný herecký soubor Zábradlí navíc dokáže Mikuláškovým vizím bezlítostného, vyhořelého, nelidského světa vdechnout jevištní život a svými hereckými schopnostmi a udivující technikou udržovat diváky v napětí, ve střehu, až v úžasu. Asi jako když návštěvník madridského Prada zbloudí do sálu s obrovskými plátny Goyových Přízraků.“
    RICHARD ERML, REFLEX, 51–52/2018

    „Vygradované finále manželského scházení, rozcházení, přitahování i odpuzování, které režie převádí do fyzické akce, a v němž (Jakubu) Žáčkovi sekunduje Petra Bučková, ovšem patří k tomu nejlepšímu, co Persony nabízí. V hutné zkratce se tu promítá téma celé inscenace: nelítostnost obnažených mezilidských vztahů, v nichž spolu lidé neumí žít, ale ani je opustit, a tak si alespoň ubližují. Manželskou grotesku plnou krve (ale i radostné vášně!) ve své působivosti předčí jenom scéna zhušťující děj a atmosféru filmu Persona, a to především díky výtečné Janě Plodkové, která postavě ošetřovatelky Almy, protipólu, soupeřce či snad alter-egu slavné herečky (Magdaléna Sidonová), o niž pečuje, vtiskla cosi vskutku bergmanovského. Nepostrádá tajemství, tušené temné stránky, neustále se pohybuje na hranici křehkosti a krutosti (…) Tady byl cítit opravdový horor ‚zvnitřku‛.“
    ESTER ŽANTOVSKÁ, ART ZÓNA, ČT ART, 27. 12. 2018


    Jan Mikulášek (1978), jeden z nejsvébytnějších českých režisérů současnosti, se po nedokončených studiích režie na JAMU stal šéfem divadla Polárka Brno, následně i Divadla Petra Bezruče Ostrava (2005–2007), kde realizoval řadu výjimečných titulů (Tři sestry, Zběsilosti v srdci). V roce 2007 začal působit na volné noze, u Bezručů ale nadále hostoval (Evžen Oněgin, 1984, Divoká kachna, Na Větrné hůrce), stejně jako v NDM Ostrava (Královna Margot, Gottland) či v Huse na provázku (Hamlet). Velkou pozornost zaznamenaly jeho inscenace v brněnské Redutě – Elementární částice, Korespondence V+W, Europeana či Zlatá šedesátá. V roce 2013, kdy umělecký šéf Reduty převzal vedení Divadla Na zábradlí, se zde Mikulášek stal kmenovým režisérem a vytvořil tituly Šedá sedmdesátá (2013), Cizinec a Požitkáři (2014), Doktor Živago a Hamleti (2015), Posedlost (2016), AnderSen (2017) a Mýcení (2018). V Národním divadle interpretoval Spalovače mrtvol (2016) a Maryšu (2017).

    Mikuláškovy režie jsou – zejména díky stylizovanému herectví, groteskní nadsázce a výjimečné práci s výtvarnou i hudební složkou – vysoce ceněny odbornou kritikou i diváky. Ve svém režijním rukopisu, který je rozpoznatelný hrou s kontextem a s asociacemi na zvolené téma, nezapře inspiraci filmovým jazykem. Vedle režie skládá scénickou hudbu a vyučuje na DAMU.

    Tvorba Jana Mikuláška je na festivalu Divadelní Flora systematicky reflektována, v roce 2012 byl do programu přehlídky zařazen tematický blok pěti jeho inscenací.

    Vloni jubilující Divadlo Na zábradlí Praha už záhy po svém vzniku (1958) patřilo díky působení režiséra Jana Grossmana a dramatika Václava Havla k líhním českého absurdního divadla. Za normalizace zde našli azyl režiséři české nové vlny, kterým byla znemožněna filmová práce, např. Jiří Menzel, Jaromil Jireš a zejména Evald Schorm. V roce 1993 odstartovala éra režiséra Petra Lébla, po jehož tragické smrti v roce 1999 jej ve funkci nahradil David Czesany a v roce 2003 pak dramatik a režisér Jiří Pokorný.

    Od sezony 2013/2014 se vedení divadla ujal bývalý umělecký šéf brněnské Reduty Petr Štědroň, s dramaturgyní Dorou Viceníkovou, režisérem Janem Mikuláškem a scénografem Markem Cpinem, kteří do repertoáru přenesli úspěšné brněnské tituly (Europeana, Nenápadný půvab buržoazie, Anna Karenina, Kabaret Kafka) a pokračují dál cestou původních autorských inscenací (Požitkáři, Posedlost, Hamleti, Velvet Havel), adaptací nedramatických textů, ať už jde o dopisy (Korespondence V+W), deníky (Zlatá šedesátá) či beletrii (Cizinec, AnderSen); výjimkou je pouze inscenace Bernhardova dramatu Mýcení, ověnčená Cenou Divadelních novin 2018. Ke spolupráci byli mimo jiné přizvání výrazní tvůrci Jiří Havelka, Jan Frič, Anna Petrželková Davidová, Miloš Orson Štědroň nebo David Jařab, který se stal druhým kmenovým režisérem divadla. Divadlu se vždy dostávalo značného uznání doma i v zahraničí, triumfovalo mj. v Cenách divadelní kritiky za rok 2014, kdy s kabaretem Velvet Havel bodovalo ve všech osmi kategoriích.

    Zábradlí je pravidelným hostem Divadelní Flory, která v roce 2015 v rámci programového bloku Profil: Divadlo Na zábradlí uvedla reprezentativní průřez aktuální tvorbou této významné české scény.